Historie keramiky započala někdy v pravěku a svůj post si udržela do dnešní doby, kdy směle konkuruje výrobkům ze skla a kovu. Jde o jedno z nejstarších řemesel a přestože dnešní dobu ovládá průmyslový trh, který ročně vyprodukuje velké množství jednolitých neoriginálních kusů nádobí, máme stále možnost objevit tradiční techniku a lásku k řemeslu u soukromých keramiků, staromilců, experimentátorů v oboru.
Nejzákladnější surovinou pro výrobu keramiky jsou hlíny a jíly společně s dalšími plastickými nebo neplastickými složkami (kaolín, křemen, vápenec, živec..) v různém poměru, aby dohromady dávaly vlastnosti žádaného produktu např. malá propustnost nádoby, nosnost dlaždic apod..
Kvalita materiálu se samozřejmě liší místem naleziště a dalším zpracováním. To sestává z čištění masy od organických částí, plavením, vyrovnáváním poměrů složek aby výsledná hmota byla stejnorodá. Při sestavování keramické hmoty se provádí řada zkoušek.
Dobrá hlína se pak vyznačuje hlavně snadnou zpracovatelností, stálostí v žáru, přídržností glazury a malým smrštěním.
Keramická hmota se dělí podle nasákavosti střepu a výšky stupně výpalu většinou na:
- cihlářská
- měkká hrnčířská keramika (hrnčina) do 1150 °C
- pórovina (bělnina)
- kamenina, 1200-1280 °C ale i 1150-1300 °C
- porcelán, měkký asijský 1200-1300 °C, tvrdý 1300-1500 °C
Dále existují označení druhů typických pro určitý způsob výroby nebo oblast např. Terra sigillata – antické červené a černé vázy s figurálním dekorem, majolika a fajáns s neprůhlednou glazurou, siderolit – neglazovaná, lakovaná kopálovým nebo jantarovým lakem….
Hlína je zpracovatelná, dokud obsahuje určité procento vody, je plastická. Jednoduchým postupem práce je „šňůrková technika“, která vznikla ještě před vynalezením hrnčířského kruhu . Jde o jednoduché formování nádob z hliněných šňůr. Stejně snadné je formování rovnou z hmoty. Volné vytáčení z ruky (na kruhu) vyžaduje vyšší zručnost. Keramiku je možné i lít do sádrových forem, nebo lisovat (zejména velkosériová výroba).
Do hlíny se můžou přidat i hořlavé věci (sláma, semena,větvičky..) pro ozvláštnění struktury, různě ji dobarvovat, prořezávat a prorývat…
Před vypálením se výrobek nechává několik dní vysušit, aby jej voda přeměněná v páru neroztrhla. Ustálení, vytvrzení neboli slinutí keramické hmoty vypálením může probíhat jak v polní peci, tak v peci speciální elektrické či plynové, které samozřejmě vyvinou vyšší teploty. Samotný proces odvisí od druhu hlíny, protože je nutné udržovat určitou teplotu a dobu vypalování. Pokud ještě navíc následuje glazování, vypaluje se výrobek znovu.
Klasické zakuřování keramiky, nejstarší známá technika pálení k zlepšení nepropustnosti střepu, kdy úsek vypalovaní v primitivní polní peci probíhal bez přístupu vzduchu a s pomocí látek, které silně dýmí, aby se saze usadily do střepu, časem nahradily glazury, sklovité povlaky. Ty slouží nejen ke zpevnění slinutého střepu, zamezení prosáknutí a lepší údržbě, ale hlavně jako dekorace.
