Historie čaje
Legend o původu čaje jako nápoje je mnoho, pravděpodobně se ale nezakládají na pravdě. První věrohodný písemný záznam o čaji je zmíněn ve smlouvě mezi otroky a jejich pánem, kterou na dvoře císaře Čchu-sana sepsal básník Wang Pchao mnoho let před našim letopočtem. K rozvoji pěstování čaje v Číně a vzrůstu jeho popularity dochází v 4. a 5. stol. n.l., v okolí jang-c´-ťiang jsou zakládány plantáže. Čaj se začal podávat v jídelnách a dokonce v podobě lisovaných tabulek sloužil coby platidlo.
Pití čaje na skutečné umění povýšili japonští zenoví mniši. K nejvýznačnějším patří Sen-no Rikjú, který povznesl čanoju (z japonštiny – horká voda s čajem, název japonského čajového obřadu ) na  rituál.

Čajovník
Čajovník je stále zelená rostlina blízce příbuzná Kamélii, patří do čeledi Theaceae. Je známá ve dvou variantách, a to čínské  a asámské. Někdy se můžeme doslechnout i o čajovníku indočínském (javánském) - jedná se křížence výše zmíněných druhů. Dále se setkáváme s mnoha poddruhy (např. čajovník japonský) a nespočetným množstvím jeho odrůd.

Sklizeň čaje
Sbírá se pouze dva až pět horních lístků a srdíčko ( listový pupen-tips ). Být sběračem je velice namáhavá práce, mimo Afriku většinou vykonávaná ženami. Sbíraní zahrnuje mnohahodinový pobyt v horku, ve vysoké nadmořské výšce. Potřebná je i jistá míra zručnosti. Čaj lze sbírat v závislosti na klimatických podmínkách až čtyřikrát ročně.

Na některých místech ( jižní Indie, Srí Lanka, Jáva.... ) probíhá celoročně v 16- ti denním intervalu. Pak se ale jedná o sběr množstevní a kvalita čaje prudce klesá.

Obecné zásady pro přípravu čaje
Čaj se původně připravoval v kotlících nad ohněm, potřeba udržet čaj teplý i během popíjení, vedla ke vzniku čajové misky s pokličkou zvané čung ( také čong, gejawan, gaiwan, atp. ). Čajová konvice, čajník, vnikla až v 16. stol, jejím předobrazem byly čínské porcelánové konvice určené původně k servírování vína.
Nejpřesněji popsali přípravu čaje Japonci, jde ovšem o čajový obřad, který je v našem běžném životě pro každodenní přípravu čaje nepoužitelný. Popis tohoto obřadu by byl příliš obsáhlý.

Čaj můžeme připravit dvěmi hlavními způsoby. Buď louhováním a přelitím přes sítko ( čajový filtr ), použitím čajového vajíčka a.t.p., na takzvaný čistý nálev. Nebo lístky umístíme do konvice se sítkem či do čajové misky s pokličkou a následně zaléváme vodou a připravujeme tak čaj postupně.

První způsob je vhodný pro čaje, jež dávají pouze jeden nálev, pro bylinné směsi, čaje kořeněné a.t.p.

Způsob druhý je vhodný pro čaje vícenálevové, převážně zelené, oolongy, žluté a kvalitnější bílé.

Voda na čaj by měla být jen lehce převařená v okamžiku kdy začne vřít bychom ji měli stáhnout z ohně či přívodu tepla. Rychlovarné konvice tuto činnost vykonávají sami, jejich používáním se ztrácí jistá romantika, praktičnost je však neoddiskutovatelná. Dále by měla být čistá a hygienicky nezávadná, vyvarujme se vody minerální či naopak destilované. Číňané doporučují vodu pramenitou, je však třeba si dobře ověřit kvalitu a nezávadnost zdroje.

Množství čaje se u jednotlivých čajů různí, zde je třeba přistupovat individuálně dle druhu a jakosti čaje, také záleží na požadované výsledné chuti. Doba louhování je taktéž závislá stejným způsobem. Anglické pravidlo jedné čajové lžičky na jeden decilitr čaje a jedné lžičky navíc pro konvičku, bylo vytvořeno při popíjení čaje černého, do jisté míry ho můžeme uplatnit i u druhů jiných. Pravidlem vztahujícím se na přípravu čaje obecně ovšem není, žádné takové pravidlo neexistuje. Čaj by měl být nabírán lžičkou nebo lopatkou vyrobenou ze dřeva.

Konvička či čajová miska by měla být čistá a  předehřátá. Neglazované nádoby jsou použitelné vždy pouze pro jeden  předem určený druh čaje, neboť nasávají aroma. I nádobách glazovaných bychom se mohli snažit toto pravidlo dodržovat. Není ale nutností. Při čištění bychom se měli vyvarovat chemikálií, u glazovaných nádob po omytí saponátem je třeba konvičku nebo misku důkladně opláchnout. Kovové nádoby nejsou vhodné, přimhouřit oči lze u nádob nerezových. V nerezových nádobách se servírují dle tradice čaje připravované na severu Afriky.

Čaj by měl být podáván alespoň v mírném souladu k způsobu podávání ve své domovině. Tj: Indický černý čaj nepatří do rýžovinového servisu a.t.p..

Čaj by se měl pít teplý ( vyjma chlazených čajů, samozřejmě ).
Dochucování čajů mlékem, cukrem, citrónem, snítkou máty, bývá ortodoxními “čajaři“ označováno za nežádoucí. Vzhledem k tradičním způsobům přípravy v Indii, Maroku, Anglii i v jiných koutech světa, bychom tyto způsoby neměli zavrhovat. Pokud používáme med, pamatujme že při teplotě nad 70°C ztrácí své pozitivní účinky na lidské zdraví.

Zpracování čaje a výroba jednotlivých druhů
Ačkoli se na různých místech světa výrobní postupy odlišují, základní úkony zůstávají všude stejné. U nejvyšších tříd bývají prováděny stále ručně, v dnešní době však převládá zpracování strojové. Základními úkony jsou sušení, tepelná úprava a svinování. Odchylky jsou do velké míry závislé i na tom, který ze základních 7-mi druhů čaje ( černý, oolong, zelený, bílý, žlutý, ovoněný - aromatizovaný a tmavý  ) je cílem výrobního procesu. Všechny druhy čaje jsou, narozdíl od nedávných představ veřejnosti, vyráběny z téže rostliny – čajovníku.

Skladování čaje
Skladovat čaj je důležité tak, aby nedocházelo k jeho vyvětrávání. Také by se mělo zamezit přímému působení světla a přílišné teplotě, taktéž i vlhku. Díky velké schopnosti čaje přejímat různé pachy, by jednotlivé druhy (pokud možno i odrůdy a dokonce sorty) měly být skladovány zvláště. Čím je větší množství daného čaje pohromadě, tím lépe, neboť čaj si vytvoří své vlastní mikroklima a stárne pomaleji.

K uchovávání malého množství čaje jsou nejvhodnější hnědé prachovnice se zábrusem. Zcela nevhodné jsou z dlouhodobého hlediska papírové sáčky a různé plechovky, jež by měli sloužit především k přenášení malého množství čaje a následně by měl být čaj přesypán do prachovnice či rychle zkonzumován. Přimhouřit oči můžeme u neprodyšně uzavíratelných plechových dóz, diskutabilní je ovšem styk čaje, zejména zeleného, s kovem. Vhodnou kombinací se zdá papírový sáček v kvalitní dóze. Dobře skladovaný čaj může vydržet i několik let. Zvětralý čaj by měl být vyřazen nebo alespoň s upozorněním výrazně zlevněn. Výjimky tvoří čaje lisované které by měli být baleny v papíru či bambusových listech a tzv. dýchat.

K uchování velkého množství čaje je vhodné vakuové balení, nebo vhodně zhotovená dřevěná bedna s umě vkomponovanou hliníkovou fólií. Taktéž dobře těsnící šuplík pro tento účel vyrobený ( suché dřevo, bez zápachu lepidla ), není špatným řešením. Nejčastější chyba tkví v zápachu lepidla a v nedokonalém těsnění.

Obecně by čaj měl být skladován v suchu, temnu, relativním chladu ( do 20°C ), za nepřítomnosti jakýchkoli aromatických látek ( např. koření ), jejichž pach by mohl “přebrat“.